Svět tak jak ho neznáme. Pohřbívání mrtvých je dávno tatam. Chovat se k mrtvím s úctou, to lidé už neznají. Hřbitovy jsou dávno opuštěné pláně s bezvýznamnými pomníky, které jsou popraskané a zarostlé. Rakve jsou na tomto světě zbytečnou věcí. Různé dřevěné desky se válejí na pracovištích, ze kterých měly být věčné truhle pro mrtvé. Márnice jsou opuštěné budovy s prázdnými schránkami pro těla bez duše. V obřadních síních jsou různé věnce a kytice po posledních pohřbech, které se udály před několika lety. Pavučiny a prach pokrývají dřevěné lavice, kde dříve seděli truchlící nad nebožtíky. Smrt na tomto světě se považuje za nemoc, která postihne každého, vyjímkou je ten, kdo zemře přirozenou smrtí.
Vše začalo před pěti lety, kdy v Brazilské nemocnici napadl muž doktora, který se snažil vyšetřit příčinu jeho smrti. Podle policie se doktor pomalu dostával do dutiny břišní, když přitom muž si rychle sedl, chytl patologa za hlavu a zakousl se mu do levé tváře. Doktor popadl co se dalo a nůžkami ho bodal do těla a do hlavy, to však muži vůbec nebránilo v tom, co dělá. Patolog se ho snažil zabít, ale on se držel zakousnutý v jeho tváří, patolog ležel u pitevního stolu bez obličeje a levé ruky. Muž s otevřeným břichem vyběhl z pitevny do dlouhého průchodu, který spojoval dvě budovy. V průchodu šla sestřička se vzorky z laboratoře, kterou pokousal a roztrhal jí krk. Poté agresivní muž vyběhl na parkoviště, které bylo za nemocnicí a tam skočil na jednu ženu, která si ho všimla a chtěla utéct do auta, ale marně. V tom přiběhl strážník a střelil ho do břicha, což ho nezastavilo a rozběhl se ke strážníkovi, na poslední chvíli ho střelil do hlavy a muž byl na místě mrtvý.
Popis mrtvého muže byl neobvyklý. Muž měl bílé rozšířené zorničky, měl rozříznuté břicho, ze kterého vysela střeva, místy měl vypadané vlasy, byl apatický, velmi agresivní a dezorientovaný. Nemohou přijít na příčinu tohoto chování a vůbec na na to, jak se mohl procitnout, když byl 12 hodin mrtví. Druhý den měli na pitevně tělo napadeného patologa, sestřičku a muže, který zemřel dvakrát. V nemocnici na JIP ležela pokousaná žena, na kterou muž skočil na parkovišti, měla vysoké horečky a střevní problémy, byla pokousaná na krku a na pravém rameni.
Druhý den po velkém neštěstí, se na pitevně pomalu dostával patolog Fitchelard do pokousané rány jeho již zesnulého kolegu, který byl zároveň i jeho nejlepším přítelem. Jeho mrtvý kamarád a zároveň kolega měl ženu a dvě dcery, malý rodinný domeček, před kterým měl jezírko plné zlatých rybek. Vlastnil sbírku krabiček od cigaret, které sbíral od jeho devatenácti let. Za Fitchelardem, který prozkoumával pokousané místo na jeho kolegovi ležela sestřička pod bílou plachtou, která měla přítele a bydleli v malém bytě, kde chovali tři malé psy, den před její smrtí její dcera porodila zdravého chlapečka a ona ho nemohla vidět, protože byla na noční. Muž, který ležel vedle ní také pod bílou plachtou, byl bezdomovec, neměl nikoho, jen nákupní vozík, kde měl důležité věci, které pro nás jsou samozřejmostí. Na patologii byl převezen, protože ho našli dvě staré paní v parku na lavičce zcela bez duše. Dvě staré dámy šli spolu parkem na kávu do jejich oblíbené kavárny, kde proberou všechno co není důležité.
Mezitím, co Fitchelard vyšetřoval smrt svého kolegy, na JIP žena začínala zvracet, zvyšoval se její tlak a žádné prášky jí nepomáhaly se uklidnit. Celé to trvalo pár minut, po té zničeho nic žena přestala dýchat, uklidnila se, zavřela oči a nikdo si nedokázal vysvětlit jak mohla podlehnout, když měla tak silné léky, kapačky a různá antibiotika. Tuto mladou ženu napadl ten muž na parkovišti, jak šla do auta z nemocnice, kde ležela její maminka, chystala se jet pro svého syna do školy. Během marného oživování mladé ženy se na patologii Fitchelard rozhodl, že prvně zjistí, proč ten mrtví bezdomovec ožil a svého kolegu nechal na potom. Pomalu se Fitchelard dostával pomocí brusky skrz lebku a díky jemnému bzučení brusky Fitchelard neslyšel okolí a byl soustředěný jen na to, aby nerozřízl mozek. Zatímco lékaři ženu nedokáží oživit, sestřičky pobíhají po pokoji s různými věcmi a stroj místo pravidelného pípání, vydává nepřetržité pískáni a všichni se snaží ženu oživit. Na patologii se pod bílou plachtou začíná něco pomalu hýbat. Jakoby se někdo probouzel, pod plachtou si někdo na pitevním stole sedl, pak vstal a šel směrem k Fitchelardovi, který se pomalu dostával k mozku. Ten někdo šel pomalu s chraptícím, tichým hlasem k panu Fitchelardovi a měl na sobě bílou plachtu. Z plachty se vynořily ruce a pomalu se sápaly po doktorovi, který je zažraný do řezání lebky. Chybělo pár centimetrů, aby se konečky bílých, suchých prstů dotkly Fitchelarda. Najednou přestal řezat, pomalu dával brusku na stoleček, který byl vedle pitevního stolu. Otevřely se rychle dveře a jel tam asistent s mrtvou ženou na stole.
„Hezký den přeji pane Fitchelard, tady vám vezu tu ženu, jak jí včera pokousal ten blázen"
Pan Fitchelard se diví „Jaktože je mrtvá?"
Asistent však nevěnoval plnou pozornost panu Fitchelardovi, který stál u mrtvého muže s rozřezanou hlavou a dívá se na dva stoly, na jednom z nich leží mrtvé tělo pod plachtou, ale druhý stůl je prázdný, upozornil na to pana Fitchelarda:
„Neměli tady být dvě těla?"
„Jo měli, kde je to druhý? A kde je ta plachta?"
Fitchelard se podíval dolů a u jeho špiček bot ležela bílá plachta, dal jí na stůl kde mělo původně ležet tělo.
Fitchelard se sám nahlas ptá:
„Tady ležela ta roztrhaná sestřička, ne? To přeci není možné... a ta plachta, byla na ní"
Mladý asistent to nebere vážně o odchází se slovy.
„Asi vám tady na pitevně straší"
Pokračování příště...