Jednoho dne jsme jeli já, mamka a babička se podívat do nějakého městečka u Ostravy na hokejový zápas, kde hrál můj starší brácha. V tomhle článku není podstatné že vyhráli, ale cesta zpátky do Prostějova. No a když jsme z městečka jeli zpátky, trvalo dlouho, než jsme najeli na dálnici. Cesta byla katastrofální a vesnice přes které jsme jeli, nebyly o moc lepší. Na co jsme nejvíce spoléhali byla GPS, která zatím nikdy nás nedovedla někam jinam, tedy až na jednu vyjímku, kdy jsme jeli přes rozkopané Brno, ale o tom budu psát někdy jindy. No a jak jsme tak jeli, najednou jsme byli v nějaké malé vesničce, která vypadala, jako kdyby jí 100 let nikdo neobýval a ti staří lidé v ní vypadali, jako když před 100 lety vypustili duši. Najednou po pár minutách nám docházelo, že nějak často jezdíme kolem stejných domků, pak nám došlo, že pořád jezdíme dokola a nikde cesta ven. Pak začala vypovídat GPS, kdy ta otravná paní pořád říkala otočte se o 180°, mamka se nasrala a řekla: ,, Kurva drž hubu ty krávo!" a vypnula jí. Najednou jsme narazili na nějakou vyjížďku z vesnice u které byla značka zákaz vjezdu, nebo něco takového. Mamka to stejně projela a objevili jsme se na dálnici, po které nikdo nejezdil. Na GPS jsme se nacházeli údajně někde v poli. Začínalo nám docházet, že jsme asi na rozestavěné dálnici. Přesto jsme jeli dál, po chvilce jsme zahlédli benzínovou pumpu, která měla prázdné výlohy a vůbec tam nebyly čerpací stanice, nebo jak se těm krabicím s hadicemi říká. Po pár kilometrech jsme narazili na jednoho pána, který sundával obaly z tabule, na které bylo, že jedeme na Olomouc a Brno. Babička si uprostřed dálnice vystoupila a šla za chlapem, kterého se zeptala ,, Pane, můžeme tudy projet?" pán říkal, že dálnice ze má otevírat za pár minut, ani se nedivil, co na té dálnici děláme. No, jeli jsme dál a najeli jsme už na otevřenou dálnici, po které jezdili poláci jak prasata.